Čínští žebráci

Čínští žebráci

Už snad od druhého dne mého pobytu v Číně řeším otázku, jak na čínské žebráky. V Česku jsem měl jednoduché pravidlo – když někdo jenom žebral a nic speciálního u toho neděl, nedala jsem mu nic. Ale když jsem potkala prodavače Nového prostoru nebo nějakého pouličního „umělce“ (a zároveň jsme měla drobné a dobrou náladu), tak jsem přispívala.

Situace v Nankingu mě ale zaskočila zcela nepřipravenou – pohled na lidi s popáleninami na přibližně 80% těla, s nádorem o velikosti malého melounu, nebo s neuvěřitelně (asi) nateklými končetinami poněkud otřáslo mohou předchozí teorií. Do toho se přidávají lidé jako pán, který klečel a plakal u své, že potřebuje peníze na léky, mladé matky s dětmi, které vás zastavují s tím, že už druhý den nic nejedly a nespočet lidí, kteří leží jakoby mrtví na ulici s žebráckou miskou položenou vedle nich. K tomu je ještě třeba započítat poněkud agresivní žebráky, což jsou podle mé zkušenosti ti, kteří už překročili sedmdesátku. Je to asi kvůli tomu, že pokud by si to co oni dovolili žebráci mladší, tak by je někdo do týdne buď zbil nebo zavolal policii. Ale se starým člověk holt člověk nemá to srdce se pořádně ohradit…

To co mi asi nejvíc vadí, je to, že pořád nedokážu pořádně rozlišit, co je podvod a co ne. Samozřejmě, je mi jasné, že nádor asi není nalepovací, ale u spousty jiných případů to není až tak jasné. Můj korejský kamarád mi vyprávěl, jak potkal mladý čínský pár s malým dítětem, kteří ho zastavili a prosili o peníz, protože už nemají na jídlo pro dítě. Podíval se na dítě, které se na něho velkýma očima smutně koukalo (to jsou jeho slova) a dal jim 10 RMB (asi 27 korun). Jen co rodina poodešla, přiběhl k němu nějaký Číňan a vysvětli mu, že celá historka je falešná, takže mu zůstal jen pocit, že byl za hlupáka. A já jsem o týden později potkala na protější straně ulice mladou rodinu, která mě prosila o peníze na jídlo pro dítě….

Manžel mé kamarádky Wu Qiu žíje v Nanjingu už třetím rokem a vyprávěla jak cestou do školy skoro každý den vidí, jak si takzvané chudé mladé rodiny nebo svobodné matky pujčují děti na směny, přičemž samozřejmě mezi „směnami“ odpočívají jen dospělí. Zažila jsem i případ, kdy mi jeden stařec zahradil v uličce cestu, jednou rukou mě chytil za rukáv ad druhou štěrkal svým plecháčkem. Je ale nutné říct, že když po chvíli viděl, že nevytahuji peněženku, tak mě pustil a nechal jít.

Jak je to se smrtí hladem u žebráku ve skutečnosti? V Nankingu dostávají všichni nezaměstnaní (s vyjímkou těch, kteří nevlastní 户口本) „podporu“ ve výši 480 RMB (přibližně 1300kč). Stejnou částku dostávají i děti. Tato politika byla zavedena za Deng Xiaopinga, přičemž částka se město od města liší (např. v Pekingu a Šanghaji je vyšší).
Problém je ale v tom, že pokud se člověk do Nanjingu nebo do jiného velkoměsta přestěhuje, v drtivé většině žádnou podporu nepobírá (pokud samozřejmě nezíská 户口, což je ale velmi složité a zdlouhavé) a pokud si nenajde nebo přijde o práci, ocitá se skutečně tíživé situaci.

 


One Response »

  1. Pingback: Strašidelné příběhy ze Nankingu | ZEMĚ DRAKA

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *